DOMŮPo Etiopii jsme cestovali ve trojici, občas nás bylo i víc, když jsme se dali dohromady s jinými cestovateli. Projeli jsme zajímavá místa a města severní Etiopii a prošli jsme se po Simien mountains. Všechny přesuny jsme absolvovali pozemní dopravou.
Nějaké info o Etiopii, ale hlavně GPS souřadnice, které jsem onehdá naměřila svojí fungl novou GPS Geko 101 a ručně přepsala, si stáhněte zde.
Addis Ababa znamená Nová květina. Pokud pominu halvní třídu s výškovými budovami, připomíná hlavní město Etiopie spíše rozlehlou vesnici. Za návštěvu určitě stojí Národní muzeum, kde je umístěna kostra Lucy, nejstarší nález hominida na Zemi. Její stáří se odhaduje na 3 až 3,9 miliony let, nalezena byla v roce 1974. Kromě dalších vykopávek je zde umístěna také nevelká sbírka výtvarných děl. Na jižním konci King George St. je pěkný kostel sv. Trojice Selassie, na jejím severním konci je malá (nejen) lví zoo a Univerzita s Etnografickým muzeem.
Přiletěli jsme do Addis někdy v noci, a tak jsme přečkali do rána v chladné letištní hale a teprve ráno jsme vypochodovali z letiště Bole ven a za 30B jsme vzali taxíka do města do čtvrti Piazza, kde se vyskytuje nejvíc hotýlků. Po ubytování se a snídani jsme vyrazili pěšky do města, na výše popsaná místa. Nasávali jsme atmosféru a užívali si ruch velkoměsta. Odpoledne jsme se dostali na autobusák u Mercata, kde jsme zakoupili jízdenky do Bahar Daru na zítřek brzo ráno (snad v 5:00 hod.), a vrátili jsme se do hotýlku, se zastávkou na internetu.
Bahar Dar je městečko na břehu obrovského jezera Tana (3500 km2). Na jezeře je 37 ostrovů a na nich 20 klášterů ze 16. - 17. století. Po jezeře plavou pelikáni a mezi nimi se prohánějí domorodci ve svých papyrusových lodičkách zvaných tankwa, za úplatek vás převezou k některému z bližších ostrovů. Na vzdálenější ostrovy je lepší utvořit větší skupinu a pronajmout si motorovou loď (není to nejlevnější - nás to vyšlo na 70B/osobu). Do klášterů na ostrovech se platí vstupné (obvykle 20B), všechny jsou velice pěkně vymalované výjevy z Bible. Samozřejmě jsou všechny ortodoxní. My jsme navštívili malý klášter s novějšími malbami na ostrově Entos Eyesu, potom starší, velice pěkný klášter na poloostrově Zege, pak ostrov s klášterem Kebran Gabriel, kam směli jen muži, a nakonec ostrov s klášterem Debre Maryam poblíž místa, kde vytéká z jezera Modrý Nil a kde lze prý někdy spatřit hrochy a krokodýly.
V Bahar Daru se dá dokonce chodit po kolonádě podél jezera a restaurace zde nabízejí výborné ryby. Za městem, za výtokem Modrého Nilu z jezera se nachází kopec s palácem Haile Selassieho a hlavně pěkným výhledem na město při západu Slunce. Půjčili jsme si na tuhle vyjížďku v Bahar Daru kola (10B/3hodiny).
Pěkný výlet z Bahar Daru nabízejí vodopády na Modrém Nilu. Je třeba dojet do 35 km vzdálené vesnice Tis Isat (autobusem či minibusem), kde se v turistickém informačním centru platí vstupné (pokud ho vhodně obejdete, placení se pravděpodobně vyhnete). Odtud vede procházka kolem vodní elektrárny k Portugalskému mostu a za ním pokračuje cesta s vyhlídkou na vodopády. Lesem vás dovede až dolů k řece, která se dá přebrodit a dojít rovnou pod 50 m vysoké vodopády. Z jejich někdejší slávy sice zbylo jen málo, neb většinu vody jim sebrala elektrárna, nicméně i tak je tu moc hezky. Od vodopádů už je to pak jen kousek k přívozu přes Modrý Nil (Tis Abay) a zpátky do vesnice na autobus. K dispozici vám bude zcela určitě několik samozvaných průvodců, většinou dětí, které se nedají odehnat, tak jsme jim tedy na konci dali za jejich snažení aspoň propisku.
Do Bahar Daru jsme přijeli busem z Addis Ababy, cesta trvala celý den, autobus se několikrát rozbil, ale černouškům se vždycky nějak podařilo ho znovu rozchodit. Poprvé jsme cestou při jedné zastávce ochutnali inžaru. Z okýnka jsme pozorovali horské plošiny a zemědělskou krajinu s množstvím políček a stády dobytka. Večer v Bahar Daru jsme si užili procházku po kolonádě a ochutnali ryby z jezera, další den jsme odjeli do Tis Isat na vodopády na Modrém Nilu a po návratu do města jsme si ještě večer zajeli na kolech k paláci Haile Selassieho. Další den jsme se vozili lodí po jezeře Tana a navštěvovali malované kláštery. Odpoledne jsme pak odcestovali džípem do Gonderu (35B/osobu, 3hodiny).
Gonder je starověké město ležící mezi 2 řekami. Dominuje mu palácový komplex obehnaný hradbami (vstupné 50B). Nachází se tu množství pobořených a více či méně opravených paláců z různých věků a pokud máte čas poslouchat výklad průvodce, dozvíte se mnoho zajímavastí o jednotlivých stavbách. Další památkou Gonderu je kostel Debre Berhan Selassie na východním konci města. Na stropě tohoto pěkného kostela je vymalováno 104 svatých hlav (vstupné 25B, studenti 15B). Na západě města za amfiteátrem se nacházejí další historická místa - Fasilidovy lázně (toho času v rekonstrukci) a palác Kusquam.
Ráno jsme v Gonderu začali prohlídkou palácového komplexu. Po ní jsme zařizovali ve městě nějaké nákupy a odpoledne jsme odešli prohlédnout si kostel Debre Berhan Selassie, potom jsme zase pěšky zamířili na druhý konec města, do Fasilidových lázní a na kopec ke kostelu Kusquam, od kterého nás však odradilo vstupné. Po návratu do města jsme se nechali zatáhnout do místní hospody, kde seděli jen samí chlapi a všichni popíjeli z baněk medové víno tej [tedž]. Taky jsme si dali butylku :-) Nakonec jsme zašli ještě do hospůdky na točené pivko...
Pohoří Simien je národním parkem a musí se zde platit vstupné (podle počtu strávených dní) a je povinné mít s sebou minimálně skauta, což je člověk, který nese flintu a má za úkol chránit turisty před přírodou a přírodu před turisty. Samozřejmě také za něj se musí zaplatit. Dále je možné (ne povinné) zaplatit si ještě navíc anglicky mluvícího průvodce, kuchaře, či mulu s vodičem. Toto všechno se zařizuje v turistické kanceláři na začátku Debarku.
Na Štědrý den brzo ráno jsme valili v Gonderu na autobusák. V 5:30 hod. se rozletěla vrata a my jsme se s davem nahrnuli dovnitř. Našli jsme týpka, co vykřikoval "Debark" a dovedl nás do autobusu. Když jsme se důkladně nadýchali výfukových plynů nastartovaných autobusů, vyrazili jsme konečně do hor. Za asi 4 hodiny (16,5B/osobu) jsme vystoupili v Debarku a museli jsme se vrátit po silnici zpátky přes celou vesnici do turistické kanceláře, kde jsme to uhádali na co nejmenší částku za vstup do hor, zaplatili jsme každý 480B, nafasovali jsme skauta Moguse, s pořádnou flintou, který neuměl ani slovo anglicky, a před polednem jsme vyrazili na trek. Docela jsme museli máknout, abychom dorazili do Sankaberu do setmění. Spali jsme pod širákem :-)
První den je v plánu cesta z Debarku do Sankaberu. Tento úsek se dá překonat i autem. Pěšky trvá asi 6 hodin. Poté, co projde Debarkem plným otravujících dětí, odbočí na silnici do Sankaberu, kterou záhy opustí a vede dál po stezce přes vesničky, potoky a vyprahlé kopečky. Poté znovu vystoupá na silnici do Ras Buyit a odbočí na další zkratku vedoucí lesem a loukami přes další kopec, kde už se objevují opice gellady. Poslední část už vede po hraně plošiny s pěknými výhledy, mírně do kopce, až se nekonec opět připojí na silnici a dojde do Sankaberu. Zde je kemp a pramen vody.
Druhý den je lehký, odpočinkový, na 3 až 4 hodiny. Po hraně plošiny jde stezka až dolů, kde lze udělat krátkou odbočku na vyhlídku na 500 m vysoký vodopád z řeky Jinbar [Džinbar]. Z údolí cesta stoupá chvíli po silnici a pak odbočí vlevo na stezku, sejde k řece Jinbar a za ní zase vystoupá do kopců do vesnice Gich [Gič]. Nad ní se nachází kemp s vodou (dokonce i sprcha) a také tady začínají růst obrovské lobelie. Ve vesnici vám jistě nabídnou kávový obřad.
Třetí den je vyhlídkový, asi 7 hodin. Nejdřív se mírně vystoupá na výběžek Imet Gogo (3926 m n m.), odkud je překrásný výhled na plošinu pod námi a na velkou část treku. Po hraně plošiny se pak schází stezkou dolů a zase se stoupá vzhůru do protisvahu - lesíkem a plání s lobeliemi, až na další výběžek Inatye (4070 m n.m.). Cesta pokračuje stále dál po hraně kolmé, místy až převislé stěny, mezi lobeliemi a gelladami, až dolů do vesnice Chennek [Čenek]. Kousek nad vesnicí je kemp a pumpa s vodou, nedaleko je také vyhlídkový kopec pro večerní romantiky.
Čtvrtý den je dřina. Cesta vede z kempu stále vzhůru podél klikatící se silnice, po hraně s výhledy do údolí, často se zde na skálách zdržují také kozorožci. Tak se vystoupá až do sedla Bwahit Pass (4210 m n.m.) s výhledem na nejvyšší etiopský hřeben. Zde se cesty dělí - někteří se vydávají dál zdolat nejvyšší etiopskou horu Ras Dašen, ostatní se stáčejí doleva směrem na Arkwaysie a vracejí se údolím zpátky. Při cestě směr Ras Dašen si nejdřív užijete dlouhatánský úmorný sestup do údolí, nejdřív serpentýnami do vesnice Chiro Leba a pak podél potůčku dolů k řece Mesheha (2750 m n.m.). Cestou se dost znatelně otepluje a taky mouchy mnohem víc otravují. Po překročení řeky se vystoupá ještě kus do protisvahu až do kempu Ambiko (3240 m n.m.), kde teče dokonce řeka.
Pátý den je zasvěcen výstupu na nejvyšší etiopskou horu Ras Dashen [Ras Dašen]. Ačkoliv ostatní výpravy vstávají nesmyslně asi ve 4 hodiny ráno, stačí ke zdárnému výstupu vyrazit třeba až v 8:00 hod. Jde se nalehko, stejnou cestou tam i zpátky. Stezka vede vzhůru na hřeben a po něm pak už příjemně stoupá až ke skále, která je považována za nejvyšší. V tom je totiž trochu problém - není úplně jasné, který z vrcholů v tom místě je ten nej. Nás skaut dovedl na jeden z nich, ale nám se ostatní okolní špičky zdály vyšší, tak jsme se tam vydali, na dvou vedlejších vrcholech nás čekalo překvapení - byly mnohem nižší, ale nakonec jsme ještě vylezli na ten třetí a GPSka ukázala nejvyšší číslo, které však bylo velice blízko výšce prvního vrcholu, což je dost diskutabilní, takže jsme oříšek vlastně nerozlouskli. Stejně tak tajemná je i skutečná výška vrcholu - údaje v různých materiálech se výrazně liší, já jsem tam GPSkou naměřila něco kolem 4550 m n.m.
Šestý den jsme se vydali na cestu zpátky. Vrátili jsme se dolů k řece Mesheha a za ní jsme začali stoupat do kopců vpravo od cesty vedoucí do sedla Bwahit Pass. Skauta jsme podle dohody poslali konečně domů a sami jsme valili přes nekonečné pláně, občas jsme prošli vesnicí a odehnali pár otravných dětí, které chtěly "pen", "photograph", "one birr" nebo "highland" (což je plastová flaška na vodu - název vznikl z názvu jedné balené vody). Přes vesnici Atgeba jsme se dostali na klikatící se úbočí hřebene a po něm jsme se přibližovali do sedla s vesnicí Arkwaysie (3640 m n.m.). Za ním jsme pokračovali po cestě a na závěr jsme sestoupili do kempu pod vesnicí Sona. Voda zde byla k dispozici jen v malém potůčku.
Sedmý den vede cesta údolím. Začíná to dlouhým a velice prudkým sestupem, nekonečnými serpentýnami, podél nichž se vám posmívají gellady, až do kaňonu řeky. Ta nabízí neodolatelné osvěžení. Potom vede stezka už víceméně po vrstevnici po levém břehu řeky, podél níž se objevují zajímavé skalní útvary. Končí se v kempu Mekarebya, kde mají studnu s kohoutky, ale funguje logicky jen tehdy, pokud jsou kohoutky uzavřené a voda má čas se natáhnout.
Osmý den vede kolem velice zajímavých skalních útvarů. Nejdřív je potřeba sejít ještě níž, až k řece Ansiya Wenz, potom se odbočuje na sever a cesta začne zase stoupat. Tůňky s vodopádky na říčce lákají ke koupeli. Podél říčky se stoupá pořád do kopce, přičemž se nám stále přibližují zajímavé skalní útvary... Nahoře čeká občerstvení ve vesnici Hawaza. Dál už vede po rovině úvozová cesta mezi skalními útvary až do kempu u vesnice Mulit. Na vodu zde sloužila jediná studánka, z které zároveň pil i veškerý dobytek, takže bylo potřeba ji přefiltrovat a vyčistit.
Devátý den trek končí sestupem, nejdříve po pěkném hřebínku lemovaném stromy a pak už po široké vozové cestě, až do vesnice Adi Arkay, která leží na silnici mezi Gonderem a Aksumem. Zde je nejlepší sehnat odvoz autem či minibusem.
Po sestupu do Adi Arkay jsme spolu s dalšími trekaři sehnali minibus do Aksumu (cca 100 až 150B/osobu). Jeli jsme přes kopce a hory, sledovali jsme veliké baobaby podél cesty, pak zase lidi, krávy, kozy, ovce, oslíky a velbloudy. Večer jsme byli v Aksumu.
Aksum na severu Etiopie přitahuje pozornost především díky několika nalezištím stélových polí z 3. - 4. století. Největší stély se vyskytují na Severním stélovém poli, kterému vévodí 24 m vysoká monolitická stéla krále Ezana a vedle ní leží ještě mnohem mohutnější 33 m dlouhá stéla, která se však údajně zřítila již při vztyčování a rozpadla se na 3 díly. Před vstupem leží další mohutná stéla, kdysi ukradená Italy a teprve nedávno vrácená zpět. Bohužel musela být pro převoz (nebo spíše přelet nákladním letadlem) rozřezána na 3 díly. Kromě stél se v komplexu nachází i několik tomb - podzemních hrobek. Vedle stélového pole stojí nový kostel sv. Marie ze Zionu z 16. století, ale se základy ze 4. století. Zde je dle legendy uložena archa úmluvy. Jižně od kostela se nachází archeologické muzeum s četnými vykopávkami z této oblasti.
Západně od města leží další, menší stélové pole (Gudit) a také základy paláce královny ze Sáby (Sheby) - Dungur. O něco dále na západ se pak zvedají skály, odkud se slavné stély získávaly. Jednalo se o ruční práci, kdy do skály byly opatrně navrtány otvory a do nich vloženy dřevěné špalíčky a klínky, které se napouštěly vodou a zvětšováním svého objemu pak odštíply kámen pro další opracování. Tato technika je na mnoha místech skály dobře vidět. Nad lomy je pak obrovský známý kámen s obrázkem lvice z Gobedry.
Na sever od města od vodní nádrže (kam si celé město chodí nabírat vodu, přestože nevypadá zrovna čistě) vede stezka k vykopávkám 2 obrovských tomb - Gebre Meskel a krále Kaleba. Poblíž se najde vždycky někdo, kdo vás ochotně provede podzemím za svitu plamínku z voskovaného knotu.
Na prohlídku Aksumu (a urovnání životního režimu :-)) jsme si vyhradili 2 dny. První den jsme navštívili Severní stélové pole, kostel sv. Marie ze Zionu a Archeologické muzeum. Druhý den jsme se pak vydali pěšky na západ od města na další stélové pole, k paláci královny Sheby a lomům u lvice z Gobedry. Poté jsme se prošli pro změnu na východ na autobusák koupit lístky do Lalibely a večer jsme si zašli ještě na sever od města do tomb.
Další den brzy ráno (vrata se zde otevírala až po 6:00 hod.) jsme pak z autobusáku odfrčeli na jih. Cesta byla značně drncavá, žaludek až v krku a zadek na maděru. Pod sedadlem nám kvokaly slepice a na střeše autobusu mezi našimi bágly cestovala také ovečka. Po poledni nás bus vyklopil v Mekele, odkud se dalo pokračovat do Lalibely jedině autem. Radši jsme se prošli zbytek dne městem a užili si ovocné hody a teprve další den ráno pokračovali busem dál (jako cizince nás tentokrát vpustili na autobusák dřív než se rozletěly vrata, takže jsme se mohli pohodlně usadit v busu). Cesta nás opět pěkně natřásla, po poledni jsme vystoupili ve Woldii, došli ještě kus na autobusák a akorát jsme stihli bus do Lalibely. Řidič byl trochu magor, cesta prašná a ještě víc kostitřasová než ty předešlé, uvnitř jsme se mačkali, skákali na sedačkách, polykali prach a poslouchali strašlivou hudbu, která se linula z repráků a kolem nás seděli spokojení černoušci a žvýkali tyče cukrové třtiny :-) Na konci kdosi zvenku hodil po autobusu kámen a rozbil přední okno... No ale za tmy jsme vystoupili ve vytoužené Lalibele, sebrali své bágly, které se v kufru autobusu zaprášily k nepoznání, a odpochodovali jsme do města najít nocleh. Sehnali jsme místo na stany na dvorku jednoho hotelu a celou noc jsme poslouchali bujaré oslavy.
Lalibela (2630 m n.m.) je poutním místem, svaté město plné skalních kostelů, které jsou vytesány a vyhloubeny přímo do masivu skály. Vstupné do celého komplexu se pro cizince stále zvyšuje, za nás bylo 200B. Nejhezčí a taky jediný kostel, který není zakrytý nevzhlednou střechou z vlnitého plechu, je Bet Giorgis ve tvarů kříže. Nicméně určitě i ostatních 10 kostelů stojí za návštěvu. Často (především v jižní skupině kostelů) člověk mezi nimi prochází hotovým skalním labyrintem s tunýlky, škvírami, mostky a průchody a ve skulinách potkává krčící se svaté muže.
Pěknou procházku s úžasným výhledem nabízí kopec nad Lalibelou s klášterem Ashetan Maryam. Kousek od autobusáku odbočuje stezka vzhůru a kvalitně stoupá až na hřeben s vesnicí a klášterem. Vstupné dovnitř je však poněkud přemrštěné, příjemnější je procházka kolem hory s parádním rozhledem.
První den v Lalibele jsme věnovali návštěvám a prolézání kostelů, večer se tu konaly hlučné oslavy místních ortodoxních Vánoc. Druhý den jsme si užili kávový obřad a udělali jsme si výšlap na horu s klášterem Ashetan Maryam. Nakoupili jsme lístky na bus a další den ráno (už v 5:00 hod.) jsme frčeli pryč. Autobusu sice něco hořelo a nesvítila světla, což bylo do rozednění trochu adrenalinové, ale zachránil nás svatý muž, který začal v uličce do megafonu cosi hlasitě kázat a vydrželo mu to celé hodiny. Ovečky dnes mimochodem cestovaly v kufru. Drkocali jsme se po rozbité silnici do Woldie a až večer jsme přijeli do Dessie, kde jsme přespali v hotýlku u autobusáku.
Další den jsme opět v 5:00 hod. vzali autobusák ztečí a našli správný bus, kterým jsme pak odfrčeli dál. Zase jsme skákali na sedadlech a vnitřnosti v nás lítaly, až to nejednomu z nás způsobilo trávicí potíže. Ke včerejšímu kazateli se přidal další, kterému se dokonce podařilo rozezpívat celý autobus jakousi odrhovačkou, která se pak opakovala několik hodin. Někteří cestující blili z okýnek a všichni běli rozsekané zadky. Ovečky a kozy dnes pro změnu cestovaly na střeše, ani nebyly připoutané, ale kupodivu žádná cestou nespadla. Odpoledne jsme se vyvalili v Addi Ababě a šli jsme si lízat rány do hotelu.
Nad Addis se tyčí hora Entoto s národním parkem. Stačí se vydat z města prostě na sever, cesta se začne po chvíli klikatit a stoupat a vejde do lesa. Je to oáza klidu, cestou člověk míjí oslíky a ženy tahající otepi eukalyptu, seno či sušená hovna, a nahoře se otevřou krásné výhledy na celé velkoměsto. Stojí tu kostel Entoto Maryam, stará zeď z doby císaře Menelika a hlavně krásný zrekonstruovaný kostel Kiddan Raguel.
Kousek od Addis na jih leží kráterová oblast. Dostanete se tam autobusem č. 60 (nebo jiným) od vlakového nádraží v Addis, cesta trvá 1,5 h a stojí 2,25B. V kráterech Debre Zeyitu jsou jezera a okolo nich vznikla hotová přírodní rezervace. Pěkný tvar má jezero Bischoftu, kterým se nejlépe pokocháte z kavárny stejnojmenného hotelu. Na severu pak leží větší jezero Hora, kde se dá i koupat, ale hlavně kolem celého jezera vede pěkná stezka, kde člověk nerušeně může pozorovat stovky druhů ptáků od pelikánů až po modré "ledňáčky" s červeným zobákem, prodírat se křovím a opunciemi a užít si tu oázu klidu a míru. Bus na cestu zpět do Addis si pak musíte chytit mohutným máváním rukou na kraji hlavní silnice.
Jeden den v Addis jsme věnovali procházce na horu Entoto - přes oba kostely, do lesů i přes louky a zase zpátky dolů do ruchu velkoměsta. Další den jsem si udělala výlet ke kráterovým jezerům do Debre Zeyit, na obřím Mercatu jsme nakoupili suvenýry a večer jsme odjeli na letiště Bole - Adios Addis!
NAHORU